Dôležité odkazy na webstránky:

Aktuálna judikatúra súdov Českej republiky


  ÚSTAVNÉ PRÁVO

 

- nálezy a uznesenia Ústavného súdu ČSFR (doc. súbor)

 

- rozhodnutie NSS ČR z 27.4. 2006 č.j. 4 Aps 3/2005-35

 V posuzované věci (pravomoc jmenovat soudce) se podle názoru Nejvyššího správního soudu jedná o pravomoc prezidenta republiky, jejíž realizace má povahu i formu správních úkonů (na rozdíl od ústavních aktů, kam spadá např. zastupování státu navenek, sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv, pravomoc svolávat zasedání Poslanecké sněmovny, rozpustit Poslaneckou sněmovnu, podepisovat zákony, apod.). Prezident republiky vystupuje jako správní úřad tam, kde jsou současně splněny dvě podmínky, a to, kdy výkon dané pravomoci je vázán zákonem a dále, kdy jeho rozhodnutí při výkonu takové pravomoci zasahuje do veřejných subjektivních práv konkrétních osob.

 

Již výše bylo uvedeno, že rozhodování prezidenta, jehož prostřednictvím realizuje svoji pravomoc jmenovat soudce, má povahu i formu správních úkonů, prezident republiky přitom vystupuje jako „správní úřad“ sui generis.

 

  - rozhodnutie NSS ČR z 21.5. 2008 č.j. 4 Ans 9/2007-197

Úvaha prezidenta republiky při jmenování soudců se proto omezuje na kontrolu splnění zákonných podmínek pro jmenování soudcem, stanovených zákonem o soudech a soudcích a souvisejícími předpisy. Tato skutečnost nezakládá ani povinnost jmenovat všechny kandidáty vládou vybrané, ani nevylučuje úvahu při hodnocení charakteristik jednotlivých kandidátů. Úvaha při jmenování se však musí odehrávat výlučně v rámci zákonných podmínek. Prezident republiky proto nemůže v prostoru daném pro jeho uvážení další kritéria nad rámec kritérií zákonem výslovně stanovených vytvořit, tj. vyžadovat splnění kritérií, které zákon neobsahuje. Prezident republiky je však oprávněn a zároveň povinen odmítnout jmenování kandidáta, u kterého na základě úvahy odpovídající pravidlům správního uvážení v materiálním právním státě dospěje k závěru, že by jeho „zkušenosti a morální vlastnosti“ nedávaly „záruku, že bude svou funkci řádně zastávat“, či pokud shledá, že není splněno některé z relativně exaktně definovaných zákonných kritérií (kupříkladu podmínka státního občanství, způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost či naplnění věkové hranice a další).

 

S ohledem na namítané porušení ústavních práv občana Václava Klause Nejvyšší správní soud uvádí, že Václav Klaus nevznáší tuto námitku z titulu postavení občana, ale z titulu postavení prezidenta republiky (státního orgánu). Nejvyšší správní soud v tomto směru odkazuje na setrvalou judikaturu Ústavního soudu, podle které orgány veřejné moci, respektive správní orgány, ochrany žádných základních práv nepožívají. Jak konstatoval Ústavní soud v plenárním stanovisku ze dne 9. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚS-st 9/99, Sb. n. u. ÚS, sv. 16, č. 9, str. 372, „[…] pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod.“

Jmenovací pravomoc prezidenta republiky v případě soudců je typickým příkladem vrchnostenského rozhodování, kdy orgán veřejné moci autoritativně zasahuje do právní sféry kandidátů.

 


  EURÓPSKE PRÁVO

 

- rozhodnutie NSS ČR z 18.6. 2008 č.j. 1 Afs 21/2008-98

 Nejvyšší správní soud připomíná, že Soudní dvůr ES považuje otázku předpisů nepublikovaných v češtině nikoliv za otázku platnosti takovýchto předpisů v České republice, ale toliko otázku interpretace těchto předpisů, což má zásadní dopady zejména s ohledem na spolupráci mezi soudy členských států a Soudním dvorem, a je tím dána možnost českého soudu posoudit takovouto otázku bez toho, aby současně podával předběžnou otázku Soudnímu dvoru ve smyslu doktríny vytyčené rozhodnutím ve věci 314/85 Foto-Frost [1987] ECR 4199 - k tomu srov. také bod 33 stanoviska generální advokátky Kokott ze dne 18. září 2007 v kauze Skoma-Lux, s. r. o.

 

S ohledem na všechny výše podané argumenty tedy dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že fyzickým ani právnických osobám v České republice nelze, za podmínek stanovených rozhodnutím Skoma-Lux, s. r. o., ukládat povinnosti na základě nařízení jakožto sekundárního pramene práva Společenství, pokud takové nařízení nebylo řádně publikováno v českém jazyce, a to pro všechny právní skutečnosti, které se udály přede dnem řádného vyhlášení takovéhoto nařízení. K tomu, že nařízení nebylo v českém jazyce řádně publikováno, přihlédne správní soud i bez námitky žalobce (stěžovatele).

 

- nález ÚS ČR z 3.5. 2006, "Európsky zatýkací rozkaz", Pl. ÚS 66/04

Návrh na zrušení § 21 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v platném znění, a na zrušení § 403 odst. 2, § 411 odst. 6 písm. e), § 411 odst. 7 a § 412 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v platném znění, se zamítá.

 

- nález ÚS ČR z 21.2. 2006, " Povaha tzv. zlatých akcií", PL. ÚS 19/04

Aplikace právního závěru nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 musí brát zřetel na členství České republiky v Evropské unii s tím, že počínaje 1. květnem 2004 je každý orgán veřejné moci povinen aplikovat komunitární právo přednostně před českým právem tehdy, pokud je český zákon v rozporu s právem komunitárním (viz věc 6/64 Costa v. ENEL [1964] ECR 585 a konstantní judikatura Evropského soudního dvora). Ústavní soud nepřehlédl, že krajský soud ve svém návrhu argumentoval tím, že dnes již zrušené předpisy jsou v prvé řadě v rozporu s evropským právem, a teprve v druhé řadě s českým ústavním pořádkem. Z toho ovšem plyne, že pokud snad bude nutné, podle právního názoru krajského soudu, aplikovat v jeho věci dnes již zrušené zákony, musí si otázku souladu těchto předpisů s evropským právem vyřešit sám, bez součinnosti s Ústavním soudem, eventuálně pokud to bude nutné, za podmínek daných evropským právem, i pomocí předběžné otázky k Evropskému soudnímu dvoru (srov. k těmto podmínkám obecně Bobek, M., Komárek, J., Passer, J. M., Gillis, M., Předběžná otázka v komunitárním právu, Linde Praha 2005). Do posuzování těchto otázek ovšem Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat.

 


   SPRÁVNE PRÁVO a FINANČNÉ PRÁVO

  

- rozhodnutie NSS ČR z 2.4. 2008 č.j. 1 AS 12/2008-67

 v přestupkovém řízení nelze jako důkazu použít podklad, který opatřil za úplatu a cíleně soukromý subjekt

 

Výkon veřejné správy je trvalý a systematický proces vedoucí k uplatnění veřejného zájmu, prováděný personálně, odborně a materiálně vybavenými správními orgány. Výkon konkrétních úkolů veřejné správy je (za předpokladu, že se zároveň jedná o výkon veřejné moci) prováděn pouze prostřednictvím těch subjektů, jež jsou k němu zmocněny zákony. Nejedná se však pouze o právo správního orgánu veřejnou moc vykonávat, ale zároveň o jeho povinnost. Správní orgán tak nese odpovědnost za provádění zákonem mu svěřené činnosti. Pouze výkon veřejné moci odpovědným subjektem působí významně v oblasti prevence a přináší stabilitu do právních vztahů. Zákonné zmocnění znamená, že správní orgán si na sebe na jedné straně nemůže atrahovat více úkolů, nežli mu zákon přiznává, na druhou stranu se nemůže ani výkonu úkolů mu zákonem svěřených „zbavovat“, či přenášet jejich výkon na druhé, pokud mu to zákon neumožňuje. Je to tedy zákon, který přikazuje užití určité formy správní činnosti zejména tehdy, má-li mít jednání správního orgánu právní důsledky pro fyzickou či právnickou osobu a rovněž tehdy, kdy by jeho postup mohl vést k omezení či zásahu do práv a svobod. Na druhé straně však zákon může připustit, či ponechat na vůli správních orgánů, aby v rámci jim stanovené působnosti při plnění veřejných úkolů, použily forem dalších.

 

- rozhodnutie NSS ČR z 21.12. 2006 č.j. 2 AS 37/2006-63

Pokud mají soudy ve správním soudnictví přezkoumávat rozhodnutí vydané v oblasti veřejné správy [§ 4 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního], je z povahy věci nutné, aby bylo možno ze správního spisu usoudit na to, z čeho správní orgán vycházel a jakými skutkovými a právními úvahami se řídil. Jinak je totiž nutné napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost zrušit.

Na problematiku náležitostí rozhodnutí rektora v řízení o přezkoumání rozhodnutí o (ne)přijetí ke studiu je tedy nutné vztahovat i ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a dovodit, že toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Sémanticky vzato již samotný pojem odůvodnění v sobě zahrnuje požadavek, aby v něm byly uvedeny konkrétní důvody, které vedly příslušný orgán k danému rozhodnutí; nestačí pouze formální citace zákonného ustanovení. Takové odůvodnění totiž z obsahového hlediska nelze vůbec považovat za odůvodnění.

 

- rozhodnutie NSS ČR z 23.1. 2008 č.j. 2 Afs 107/2007-168

 

Nejvyšší správní soud především konstatuje, že poplatky lze obecně vymezit jako jeden z veřejnoprávních příjmů, které veřejnoprávní subjekty ukládají jednotlivcům takovým způsobem, aby se jimi alespoň částečně kryly náklady spojené s činnostmi, vyvolané činností těchto jednotlivců. Jak přesvědčivě vyložil K. Engliš (Finanční věda, Fr. Borový v Brně, 1929, str. 74 a násl.), poplatky i daně jsou autoritativně stanovené příspěvky podřízených hospodářství, „avšak daně pouze se zřetelem k únosnosti, poplatky též se zřetelem k individuálnímu prospěchu.“ Proto také „vrchní účel poplatků není nikdy výnos.“ podobně M. Bakeš konstatuje (M. Bakeš a kol., Finanční právo, 3. vyd., C. H. Beck, 2003, str. 87), že „zatímco daně jsou většinou platby neekvivalentní, za které není poskytována přímá protihodnota, a zároveň platby, které mívají spíše periodický charakter, jsou poplatky většinou vybírány jednorázově, a to v souvislosti s nějakým protiplněním ze strany státu či jeho orgánů, kraje, obce apod. Mají tedy většinou povahu určitého ekvivalentu za poskytnutí služby, vydání povolení, rozhodnutí soudu apod.“

 

Prvním učiněným závěrem je proto konstatování, že smyslem poplatku ze psů primárně není a ani nemá být posílení obecního rozpočtu, protože pak by se již pojmově nejednalo o poplatek, nýbrž spíše o majetkovou daň. Poplatek ze psů tak nemá jiný význam než snižovat či dokonce v některých případech vyrovnávat negativní důsledky, spojené s chovem psů, o kterých jistě není potřeba obsáhle pojednávat.


  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

OBCHODNÉ PRÁVO

 

- rozhodnutie NS ČR z 21.3. 2007 sp.zn. 32 Odo 271/2005 

-  k možnosti vypočítať ušlý zisk podľa daňových predpisov

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ušlý zisk se zpravidla definuje jako „druh majetkové újmy“, která spočívá v nedosažení toho, čeho by poškozený při neexistenci škodné události za normálních okolností dosáhl“ (viz. Obchodní zákoník s komentářem, II. díl, autorský kolektiv – autor J. Bejček, Codex 2000, str. 373), resp. v judikatuře „je újmou, spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věci“ (viz R 55/1977).
Ve světle tohoto vymezení nutno dovodit, že úvaha odvolacího soudu, záležející ve způsobu výpočtu výše ušlého zisku jako rozdílu mezi výdaji a příjmy, s použitím údajů pro daň z příjmu v souvislosti s rozhodným obdobím, je nesprávná, resp. že je v rozporu s hmotným právem. Žalované je třeba přisvědčit, že při posuzování výše ušlého zisku nelze vycházet z čistého zisku podle daňových předpisů, protože jde o zcela jinou ekonomickou a právní kategorii. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem – se zřetelem k ustanovení § 379 odst. 1 obch. zák. – je tudíž nesprávné.

 

Ušlý zisk se zpravidla definuje jako „druh majetkové újmy“, která spočívá v nedosažení toho, čeho by poškozený při neexistenci škodné události za normálních okolností dosáhl“ (viz. Obchodní zákoník s komentářem, II. díl, autorský kolektiv – autor J. Bejček, Codex 2000, str. 373), resp. v judikatuře „je újmou, spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věci“ (viz R 55/1977).
Ve světle tohoto vymezení nutno dovodit, že úvaha odvolacího soudu, záležející ve způsobu výpočtu výše ušlého zisku jako rozdílu mezi výdaji a příjmy, s použitím údajů pro daň z příjmu v souvislosti s rozhodným obdobím, je nesprávná, resp. že je v rozporu s hmotným právem. Žalované je třeba přisvědčit, že při posuzování výše ušlého zisku nelze vycházet z čistého zisku podle daňových předpisů, protože jde o zcela jinou ekonomickou a právní kategorii. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem – se zřetelem k ustanovení § 379 odst. 1 obch. zák. – je tudíž nesprávné.


 PRACOVNÉ PRÁVO

 

 - rozhodnutie NS ČR z 21.1. 2004 Sp. zn. 21 Cdo 1852/2003

 - náhrada škody spôsobená zamestnancom, výpočet škody a stanovenie škodného obdobia

 - zavinené porušenie pracovných povinností, skončenie praconého pomeru výpoveďou

 

Jestliže tedy zaviněným porušením povinností vyplývajících z pracovněprávního vztahu začala zaměstnavateli vznikat škoda (případně i jiná škoda), okolnost, že skončil pracovní poměr mezi zaměstnancem (škůdcem) a zaměstnavatelem (poškozeným) sama o sobě neznamená, že došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi zaviněným porušením pracovních povinností a vznikající škodou. Podle hledisek ustanovení § 172 a násl. zák. práce je třeba věc posuzovat, dokud jsou naplňovány předpoklady odpovědnostního vztahu (porušení pracovní povinnosti, zavinění zaměstnance, vznik škody u zaměstnavatele a příčinná souvislost mezi zaviněným porušením pracovních povinností a vznikající škodou).